Ve věku 95 let zemřela tento týden ikona českého sklářství Jaroslava Brychtová. Po půl století tvořila se svým životním partnerem Stanislavem Libenským světové uznáváný tým sklářů. Stali se průkopniky techniky taveného skla, díky kterému si získali uznání i v zahraničí, oživili zájem o československé sklářství a inspirovali generace umělců nejen u nás, ale po celém světě.
Jaroslava Brychtová zemřela ve středu v jablonecké nemocnici. O její smrti informoval sochař Pavel Karous, který spolupracoval na několika jejích pozdních dílech. Úmrtí pak pro ČTK potvrdil starosta Železného Brodu František Lufinka. České sklářství tak ztratilo výraznou a světově respektovanou osobnost.
Tavené skleněné plastiky, které spolu se svým partnerem tvořila, byly první svého druhu na světě. Díky spolupráci a přátelství s mnoha architekty se sklářská tvorba stala i klíčovým prvkem významných architektonických děl nejen u nás.
K jejich nezaměnitelnému rukopisu patřila takzvaná negativní dutina, kdy jsou uvnitř neobarveného skla vidět barevné a světelné efekty. Užívali malované, leptané a broušené sklo, vyráběli také vitráže.
Díla dua sklářů jsou zastoupena také v řadě galerií a muzeí, jako je například newyorské Metropolitní muzeum umění nebo londýnské Victora and Albert Museum a dodnes inspirují generace umělců.
V otcových šlépějích
Jaroslava Brychtová se narodila 18. července 1924 v Železném Brodě, městu zůstala věrná prakticky po celý svůj život. Tvůrčí talent zdědila po rodičích. Zatímco matka měla doma vlastní ateliér ručně tkaných textilií, otec Jaroslav byl učitelem, sochařem a hlavně sklářem, který se proslavil výrobou figurek z taženého a foukaného skla. V Železném Brodě také založil sklářskou průmyslovku.
Brychtová nicméně původně vystudovala turnovské gymnázium, nakonec se však ve šlépějích svého otce vydala. Ke studiu sochařských a sklářských technik se ale kvůli pracovnímu nasazení dostala až po druhé světové válce.
Na přelomu 40. a 50. let vystudovala jak Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, pod vedením sochaře, architekta a sklářského výtvarníka Karla Štipla, tak Akademii výtvarných umění, už tehdy si začala pohrávat s tavenými skleněnými reliéfy. V Železném Brodě následně založila experimentální středisko pro uplatnění skla v architektuře.
Se svým budoucím partnerem začala spolupracovat v roce 1954. Už o čtyři roky později dokázali ohromit celý svět svými barevnými plastikami na výstavě EXPO v Bruselu. Podobný úspěch sklidili i v roce 1967 v Montreálu a v roce 1970 v Ósace s více než dvacetimetrovou plastikou „Řeka života„.
Byl to přitom její otec, který ji k technice, se kterou později společně s Libenským dobili svět, nasměroval.
Při tvorbě skleněných figurek si jednou vzpomněl na zapomenutou techniku zpracování skla tavením v sádrové formě, která se využívala už ve starověkém Egyptě. Brychtová s Libenským ji následně zdokonalili a představili světu.
Úspěch v zahraničí, kritika doma
Během totality byla jejich díla známá více v zahraničí než doma, kde museli čelit obtížím ze strany komunistického režimu.
Na to doplatila například zmíněná plastika „Řeka života„, vytvořena pro světovou výstavu v Ósace. Autoři vložili do reliéfu, kde jsou obtisknuta těla dvou dívek, jež unáší proud, i otisk boty sovětského vojáka.
Jednalo se o tichý protest proti okupaci Československa, tehdejší cenzoři nicméně před vystavením díla žádali otisk odstranit, k čemuž nakonec došlo.
Po těchto výstavách začala Brychtová s Libenským spolupracovat primárně na realizacích pro architektonická díla. V Česku zůstává mezi jejich nejslavnější díla ikonický „roj meteorů“ na vysílači Ještěd či návrh skleněných vitráží pro Svatováclavskou kapli na Pražském hradě nebo kostela sv. Jiljí.
Díky úzkemu přátelství s českými architekty však jejich tvorba pronikla i do řady veřejných budov v Praze. Dodnes je můžeme najít například v budově bývalého Federálního shromáždění, před Urologickou klinikou na Karlově či na budově Nové scény Národního divadla.
Tato díla dnes mají nedozírnou hodnotu, jako je například Žena s holubící, která se ukrývá ve foyer dnešního pražského Kongresovéha centra. Na uměleckém trhu by dosáhla hodnoty i několika desítek milionů korun.
Klenoty architektury
Právě netradiční využití skla v architektuře patří mezi další unikáty, které Brychtová s Libenským předali světu. O to větší škoda je, že se tomuto fenomému „českoslovenkého skla v architektuře“, jak svoji tvorbu s Libenským popsala dříve sama Brychtová, nedostává většího uznání ze strany státu i vedení Prahy.
Neslavný je například příběh objektu „Kontakty„, který manželé navrhli pro vestibul stanice metra na Národní třídě. Brzy se však ztratila za obchodními stánky a z místa definitivně zmizela poté, co došlo k celkové přestavbě stanice v letech 2012-2014.
Dílo odkazuje na setkávání v rámci moderní městské hromadné dopravy. V reliéfu se setkávají dva trojboké hranoly, jeden zevnitř a druhý zvnějšku vestibulu, v místě průniku pak vzniká dojem rotující krychle.
Dnes je objekt vystaven v jerevanském Muzeu skla. Původně mu však hrozila zkáza, pražský Dopravní podnik chtěl objekt po odprodání novým vlastníkům odstranit. Plastiku musela nakonec zachránit sama Brychtová.
Neslavně dopadly i skleněné lustry a vlysy, které dvojice navrhla pro dejvický Hotel Praha. Ten nakonec v roce 2014 podlehl demolici a klenoty, které ukrýval, skončily v depozitářích či v soukromých sbírkách.
V roce 2005 od tehdejšího prezidenta Václava Klause převzala Brychtová medaili Za zásluhy. Minulý rok se v den svých 95. narozenin stala první nositelkou Ceny Vojtěcha rytíře Lanny. Čestné uznání začalo udělovat Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.
Stanislav Libenský zemřel v roce 2002. Brychtová se tehdy rozhodla sklo opustit. Jak říkala, bez jejího manžela a tvůrčího partnera už to nemohlo být jako dřív. Nicméně k sklářské tvorbě se přesto částečně vrátila. Mezi její poslední tvorbu patřila například vitráž pro Královskou hradní kapli na hradě Špilberk.
Jaroslava Brychtová celý svůj život zasvětila sklu, o kterém tvrdila, že je samo o sobě krásné a vznešené, může však zároveň být nevyzpytatelné, „děsný prevít“. Brychtová ani Libenský se už bohužel s tímto prevítem nepoperou, aby dali vzniknout něčemu jedinečnému. O to více bychom si měli cenit toho, co nám už přenechali.
