Francoužští architekti Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal obdrží letos Pritzkerovu cenu. Porota ocenila jejich přínos zejména v oblasti sociálního a udržitelného bydlení. Cena, která se pro svůj věhlas přirovnává k té Nobelově, se každoročně uděluje těm, kteří se nesmazatelně zapsali do historie architektury. Laureáty minulý týden zveřejnila nadace Hyatt Foundation, která cenu financuje. 

Kromě jejich přístupu, který podle poroty navždy proměnil pohled na sociální bydlení, byl oceněn také jejich talent a vizionářský přístup. Lacatonová a Vassal podle nich svou tvorbou ukázali, že architektura přesahuje samotné budovy a že skvělá architektura může být skromná a za každých okolností ohleduplná, respektující a zodpovědná. 

Podle poroty také francouzští architekti, kteří oživují tradici modernismu, překopali samotnou definici architektonické profese. „Architekti svou tvorbou vyjádřili, že budovy se stávají krásnými, pokud se v nich lidé cítí dobře. Udržitelnost v jejich podání představuje vyváženost ekonomické, environmentální a sociální stránky. Hledají hodnotu tam, kde již něco existuje,“ stojí v hodnocení. 

Interiér Tokijského paláce, na jehož rozšíření Lacatonová s Vassalem pracovali v roce 2012. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault
Interiér Tokijského paláce, na jehož rozšíření Lacatonová s Vassalem pracovali v roce 2012. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault

„Dobrá architektura je otevřená – životu, podpoře svobody jedince, kde každý má možnost dělat vše podle svých potřeb. Dobrá architektura by neměla být demonstrativní nebo impozantní, musí být něčím známým, užitečným a krásným, co má vnitřní schopnost podporovat život, jež proniká jeho útrobami,“ říká Lacatonová.

Při své práci se drží základního pravidla nikdy zbytečně neničit. Když pracují na revitalizaci již existujících staveb, snaží se zavádět intervence neinvazivním způsobem, který nezasahuje do základních vlastností budovy a umožňuje jejich uchování. „Přeměna je příležitostí k tomu pracovat více a lépe s tím, co již existuje. Demolice je volbou zjednodušování a krátkozrakosti. Je to plýtváním mnoha zdroji – energie, materiálu, historie. Co více, má velmi negativní sociální dopad. Pro nás je to akt násilí,“ doplňuje k jejich tvorbě Lacatonová. 

Ojedinělý přístup k historickému a současnému

Hlavním vyzdviženým projektem byla přestavba 530 bytů v rozsáhlém komplexu Grand Parc ze 60. let nacházející se ve francouzském přístavním městě Bordeaux, na které spolupracovali s architekty Frédéricem Druotem a Christophem Hutinem. 

Lacatonová s Vassalem v jednotlivých apartmánech propojili interiér s exteriérem. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault
Lacatonová s Vassalem v jednotlivých apartmánech propojili interiér s exteriérem. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault

Zde v duchu své teze uskutečnili neinvazivní zásahy, pomocí kterých interiéry rozšířili o jednotlivé exteriéry v podobě velkých balkónů a zimních zahrad a umožnili organický přechod mezi vnitřním a vnějším jednotlivých apartmánů. V jejich přístupu se podle poroty odráží pokora k původním záměrům stavitelů a současným potřebám obyvatelů, čímž významně prodlužují životnost budovy. Přestavba komplexu získala také v roce 2019 Cenu Miese van der Rohe – Cenu Evropské unie pro současnou architektur.

Lacatonová s Vassalem v jednotlivých apartmánech propojili interiér s exteriérem. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault
Odráží se zde důraz na funkčnost, jednoduchost a velkorysost prostorů. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault

Další porotou oceňovanou praktikou je zaměření na velkorysé prostory a svobodu tvorby za použití jak ekologických, tak ekonomický dostupných technologií. Příkladem je využívání skleníkových technologií, práci se světlem a izolací k vytvoření různých a měnitelných mikroklimatických podmínek, které využili poprvé v roce 1993 u projektu Latapie House ve městě Floirac na jihozápadě Francie.

Latapie House. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault
Projekt Latapie House z roku 1993, u kterého poprvé inovativně využili skleníkových technologií. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault

Ovlivnění životem v pouštní krajině

Dvojice tvoří pod vlastním architektonickým studiem lacaton & vassal od roku 1987. Za sebou mají 30 dokončených projektů v Evropě a v Západní Africe, od soukromých a sociálních projektů přes kulturní a akademické instituce až po veřejné prostory a projekty městského plánování. Jejich pojítkem je vždy snaha o jednoduchost, funkčnost a nenáročnost.

Spolupracovat začali už na konci 70. let, kdy oba studovali na École nationale supérieure d’architecture et de paysage v Bordeaux. Zatímco Lacatonová pokračovala ve studiích se zaměřením na urbanismus, Vassal se začal urbanismu věnovat v Nigeru. Lacatonová jej přitom často navštěvovala, právě zde pramení jejich základ v přístupu k architektuře. Byli ovlivněni krásou a pokorou ke vzácným zdrojům v pouštní krajině země. 

Budova Regionální sbírky současného umění FRAC Nord-Pas de Calais v severofrancouzském Dunkerku. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault
Interiér budovy Regionální sbírky současného umění FRAC Nord-Pas de Calais v severofrancouzském Dunkerku. Foto Pritzker Prize, Philippe Ruault

„Niger je jednou z nejchudších zemí na světě. Zdejší lidé jsou neuvěřitelní a velkorysí. Schopní vytvářet vše z téměř ničeho a za neustálého hledání zdrojů, přitom vždy s optimismem, poetičností a vynalézavostí. Byla to opravdu druhá škola architektury,“ zavzpomínal Vassal na své působení v západoafrické zemi. Zde se také oba uvázali k tomu, nikdy neničit to, co může být zachráněno, a místo toho udržet a učinit životaschopné to, co existuje. 

Bronzová medaile a 100 tisíc dolarů

Pritzkerova cena je udělována od roku 1979 za celoživotní tvorbu, která se nesmazatelně zapsala do dějin architektury. Stejně jako Nobelova cena, ke které je přirovnávána, se uděluje jednou za rok žijícímu architektovi, nebo skupině, jejichž tvorbu nelze od sebe oddělit. S cenou v podobě bronzové medaile se také pojí finanční odměna 100 tisíc dolarů (v přepočtu asi 2,1 milionu korun).

Anna Lacatonová a Jean-Philippe Vassal. Foto Pritzker Prize, Laurent Chalet

Za jejím vznikem stojí americký podnikatel Jay Pritzker, zakladatel hotelového řetězce Hyatt, a jeho žena Cindy (celým jménem Marian Cindy Friend Pritzker. Cenu sponzoruje Hyatt Foundation, jehož předsedou je Tom Pritzker, syn zakladatele. Letošní laureáti, které vybírala desetičlenná porota, zakončují první padesátku oceněných. Lacatonová je přitom teprve šestou ženou, která cenu získala. 

Upřednostňovala hlavně muže

Cena dlouhé roky utvrzovala bohužel zažitý stereotyp, že architektura je obor, ve kterém nejsou ženy schopné dosáhnout úspěchu. Ostentativně přitom v minulosti přehlížela přínos ženských architektek. Například v roce 1991 cenu získal americký architekt Robert Venturi, i když jeho celoživotní tvorba je spojena s architektkou Denise Scott Brownovou. V případě čínského architekta Wang Shu pak byla v roce 2012 vynechána jeho partnerka Lu Wenyu.

První ženou, která cenu obdržela, byla až v roce 2004 Zaha Hadid. O šest let později ji doplnila japonská architekta Kazujo Sedžima. V roce 2017 pak cenu získala španělská architektka Carme Pigem, spolu s Ramónem Vilaltou a Rafaelem Arandou. Bylo to poprvé, kdy byli v jednom roce oceněni tři architekti. 

Vloni pak cenu obdržely irské architekty Yvonne Farrelová a Shelley McNamaraová, které v oboru působí od 70. let a které tvoří v rámci studia Grafton Architects. Jejich hlavním zaměřením jsou brutalistické stavby s řadou betonových prvků, kdy při navrhování kladou také důraz na životní prostředí a detailní řemeslné zpracování stavby s citem pro jedinečnost daného místa. Typickým příkladem je například budova kampusu Bocconské univerzity v Miláně. 

Budova Bocconské univerzity v Miláně. Foto Pritzker Prize, Federico Brunetti

V roce 1993 se cena udělovala také na Pražském hradě za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla, cenu získal japonský architekt Fumihiko Maki, mezi jehož nejznámější práce patří přestavba tokijské metropolitní haly či nová budova 4 World Trade Center.