Festival designové tvorby Czech Design Week letos v září, a to od 7. do 10. v pražské Výstavní síní Mánes, vstoupí do X. ročníku. Během let se postupně vypracoval do nezávislé přehlídky, která klade důraz na podporu a objevování mladých talentů na poli designové tvorby. Podle jeho ředitele Lukáše Pipka zůstává důležitá autenticita, kterou jak doufá, si festival udrží i nadále, protože „je tu hlavně pro designéry a začínající talenty“.
Příležitost jubilejního ročníku využil Czech Design Mag, jehož redakce úzce spolupracuje na přípravách festivalu Czech Design Week, k rozhovoru s ředitelem nejen o jeho životě, ale i zkušenostech, které během něj tento čerstvý třiačtyřicátník nabral.
A že jich má dost. Dříve pracoval pro společnosti, jako je O2, T-Mobile nebo Vodafone, spolupracoval se společností Netflix, točil reklamní spoty pro Apple či Equa bank, anebo připravoval vstup na český trh značkám Blackberry a OnePlus. Většinou z toho se nechlubí a ani blízcí spolupracovníci o nich neví, část tak alespoň nastínil v tomto rozhovoru.
Začal bych rozhovor u dětství, jaké jsi ho měl?
Na dětství vzpomínám rád. Jsem ze čtyř dětí, mám sestru a ještě dva bratry, takže jsme celkem početná rodina. Nejdříve jsem do svých deseti let vyrůstal v Praze na Jižním Městě. Pamatuji si, jak už tehdy jsme s kamarády jezdívali na ruzyňské letiště, sledovali odlety na letištní dráze nebo jsme jezdili na vozítkách pro kufry a často nás tam naháněli zaměstnanci letiště a přislušníci. Byl jsem docela číslo. Nebo mám také hezké vzpomínky na Vánoce, které tehdy byly spontánnější. I když nebyl tak rozmanitý výběr dárků jako dnes, tak byly zajímavější a myslím, že lidé si svátky uměli užívat více. Samozřejmě to vnímám optikou toho, že jsem tehdy byl dítě.
Když mi bylo deset, přestěhovali jsme se na vesnici, kde rodina vlastnila kolchoz. Pomáhal jsem tak s prací na statku, staral se o krávy, slepice, sekal trávu a podobně. Byl to celkem šok, zvlášť pro kluka z paneláku, když najednou bydlí na vesnici se vším, co to obnáší. Na druhou stranu jsem vyrůstal v obklopení přírody, což bych v paneláku nezažil. Jinak jsem měl dětství pěkné, maminka se o nás všechny hodně starala. Musím říct, že je to výborná kuchařka. Snažil jsem se jí to vracet tím, že když už jsem dospíval, tak jsem se staral také o rodinu a vždy dbal na to, aby doma vše bylo.
A co tvoje školní léta?
Už na hodinách ve škole jsem si během předmětů, zvlášť u těch, které mě nebavili, jako například matematika nebo fyzika, maloval různé návrhy aut a domů, jak by podle mě měly vypadat. Někteří učitelé to tolerovali, někteří ne.
Jako dítě jsem hodně tvořil, stavěl si modely hudebních pódií z kostiček, kazet a světýlek, co jsem doma našel. Na táboře jsem pomáhal dávat dohromady výzdobu na diskotéku, to se bavíme ještě o osmdesátkách. Pamatuji si, jak jsem jednomu z vedoucích vysvětloval, jak bych sál vyzdobil já, a měl jsem radost, když na mě dali a do stropu umístili velké mraky z vaty a kolem dali zářivky zabalené do alobalu. Bylo to opravdu efektní. Rodiče ale asi neodhadli, že bych byl více kreativní, tak mě v tom nerozvíjeli.
Vždy mě to také táhlo k technice a k elektronice. Pamatuji si, že babička vždy vyváděla, když jsem od ní na Vánoce dostal například autíčko a hned po Vánocích, co odjela, jsem ho rozebral do posledního šroubku, protože mě zajímalo, co je uvnitř. Ve čtrnácti, nebo patnácti jsem dostal také první rádio, které mě nadchlo tím, jak bylo vychytané do posledního detailu.
Po otci jsem na prahu dospělosti získal peněžní polštář, což jsem využil tak, že jsem vystudoval druhou školu, konkrétně obchod a management. Předtím jsem se vyučil kuchařem, což si přáli rodiče, protože maminka chtěla, abych jí doma vařil, ale až na praxe při školách jsem se tomu pořádně nevěnoval.
Takže jsi na škole k designu nepřičichl. Jaká cesta k němu vedla?
Vždy mě oslovovaly a zajímaly hlavně technologie. Zajímal jsem se o to, jak vypadaly první telefony, mobily, a potom smartphony. Hodně jsem si oblíbil značky, jako je Sony nebo Xioami. Tím, jak jsem do toho pronikal, tak jsem se postupně dopracoval ke všem třem mobilním operátorům u nás. Pracoval jsem jak pro O2, tak pro T-Mobile a Vodafone.
K designu jsem se dostal postupně sám. Nechtěl bych to studovat, protože vím, co vše kolem to obnáší a jak náročné to je. Pronikal jsem do něj také spoluprací s designéry na různých projektech, jako například s designérem Františkem Jungvirtem. Vlastně mě to vždy bavilo a lákalo, ale nikdy jsem netušil, že se tomu budu více věnovat.
Hodně právě spolupracuješ se sklářskými designéry. Láká tě tvořit sklo?
Až teprve nedávno, pár let zpátky jsem zjistil, že druhá část naší rodiny se věnovala sklu. Rodiče mého otce žili v Železném Brodě a měli tam obchod se sklem. Můj pradědeček Jaroslav Pipek byl brusič a jeden ze zakladatelů sklářské školy v Železném Brodě, což byla první sklářská škola. Brousil například pro Aloise Meteláka, některé z jeho věcí sklidily úspěch i na Světové výstavě v Paříží a dodnes jsou ve stále sbírce tamějšího muzea. Takže sklářskou tvorbu máme v rodině.
Ale že bych sám navrhoval sklo, to ne, to raději přenechám designérům. Baví mě s nimi spolupracovat na nových kolekcích. S designérem Františkem Jungvirtem jsem v jeho začátcích často jezdíval na vzorování do skláren. Anebo s Dominikou Petrtýlovou, které jsme za festival pomáhali se startem její kolekce Lollypop. I dnes s nimi jezdívám do skláren na huť. Beru to spíš jako výlet, kdy se potkám se spoustou zajímavých lidí.
Jaká byla tvoje první práce?
První brigádu jsem měl na Vinohradech v jedné značkové prodejně telefonů. Jednou ji navštívil jeden ze šéfů české divize značky mobilů Sony Ericsson, že by nám nabídl reklamní předměty do prodejny. Místo toho jsme si ale dlouze povídali o Sony Ericsson, kterou jsem tehdy bral jako takový svůj love brand. Ke konci našeho rozhovoru mě doporučil vedení firmy, tak jsem toho využil. Nakonec jsem u nich zůstal přes čtyři roky. Fungoval tam dobrý tým lidí a hodně jsem se naučil o tom, jak má fungovat nadnárodní značka a jak se má prezentovat.
Zmínil jsi, že v minulosti jsi prostřídal práci u všech třech hlavních mobilních operátorech. Co tě roky v korporátním prostředí naučily?
Zejména mě naučily hlídat si, že dokud není nic na papíře podepsané, tak to nemusí platit. Dříve jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, ale zjistil jsem, že plno lidí nakonec zvládne jen slibovat. Člověk se také v podobném prostředí naučí odhadnout lidi, zejména pokud se jen přetvařují, a to se týká jak klientů, tak kolegů v práci. Zvlášť když člověk dělá v reklamě, kde je to hodně vidět.
Ta práce mi dala také hodně zkušeností po kreativní stránce. U O2 jsme měli na starosti hledat potenciální novinky, které by mohly na trhu fungovat. Jednalo se například bezdrátové platební terminály, se kterými v O2 přišli jako první. Akorát si s tím moc tehdy nevěděli rady a netušili, kde všude by to mohlo najít uplatnění. Nasměroval jsem je na farmářské trhy nebo řemeslníky, u kterých chtějí lidé pohodlně platit kartou a není k tomu dostupné prodejní zázemí jako v kamenném obchodě. Nakonec z terminálů byl úspěch, který od O2 brzo odkoukali další operátoři.
Měl jsem také v rámci různých týmů na starosti tvorbu grafických návrhů a vytváření vizuální identity obchodů, například u T-Mobile se prodejny měly unifikovat do jednotné podoby, u Vodafone to pak byla například příprava grafických podkladů a tvorba vizuální identity. V té době už jsem měl vlastní představu, i z toho, co jsem vypozoroval, jak má taková značková prodejna vypadat. U Sony Ericsson jsem si také poprvé vyzkoušel komunikaci s grafickým studiem při tvorbě grafických úprav pro jejich značkové prodejny. I skrze toto se člověk naučí vše vychytat do detailu.
Z toho vyznívá, že to byla jen otázka času, než se začneš věnovat podobné akci, jako je Czech Design Week…
Ještě když jsem pracoval v korporátním prostředí, tak už jsem spolupracoval na různých akcích. Stál jsem u zrodu jiné přehlídky zaměřené na design, skrze kterou jsem si potvrdil, že můžu zúročit své zkušenosti nabrané v byznysu, jako je například práce s lokalitou, důraz na prezentaci a vizuální stránku a také, jak třeba nastavit cenovou politiku. Spolupracoval jsem také na akcích, které se věnují výtvarnému umění či fotografii. Potvrdil jsem si taky, že vždy je potřeba mít vše černé na bílém a na ústní dohody se moc nehraje.
Z toho všeho jsem si poskládal to, co mají být základní stavební kameny podobné akce, podobného festivalu, což jsem využíval dál. K samotnému názvu Czech Design Week nás přivedlo to, že označení český – Czech – má stále ohlas ve světě a český design je rozpoznatelný.
Vlastně se festivalu věnuji kvůli tomu, že i když byla práce v korporátním prostředí hezká, chtěl jsem vytvářet něco, za čím by byl vidět výsledek a nejenom excelovské tabulky. Byl jsem také ovlivněný uměním, už tehdy jsem podporoval několik umělců a malířů, aby mohli v rámci měsíce normálně fungovat a vyžít. Dával jsem jim zpětnou vazbu v tom, jak se mají prezentovat, čímž jsem si sám zkoušel, jestli v tomto prostředí lze aplikovat zkušenosti z marketingu a brandingu. A ano, lze.
Nakonec jsem se do toho prostředí vplul natolik, že jsem si musel vybrat, zda zůstanu v tehdejší práci, anebo se naplno budu věnovat festivalu a uměleckým projektům. Dnes jsem tam, kde jsem.
Co bys řekl, že byly klíčové momenty, díky kterým vstupuješ s festivalem do X. ročníku?
Klíčové byly poslední tři roky, kdy jsme opustili prostor Kongresového centra, kde jsme uspořádali tři ročníky. Samotná budova Kongresového centra má něco do sebe a je plná designu, ale už jsme si řekli, že je na čase jít dál.
Na druhou stranu nás prostor Kongresového centra hodně naučil, například jsme si tam vyzkoušeli koncept výstavy formou panelových instalací a naučili se s ní pracovat, což se pak projevilo v předloňském ročníku v Paláci U Stýblů i loni v Galerii Mánes. Vidíme, že koncept otevřeného prostoru funguje výrazněji než jednotlivé pokoje, se kterými jsme pracovali v prvních ročnících. Je to také snadnější pro designéry, jelikož nemusí investovat do přípravy celé místnosti.
Důležité pro nás bylo také zvládnout covidové ročníky, kdy celý tým vydržel a zvládli jsme udržet kontinuitu v tom, že se festival koná každý rok. I když to byl risk, protože se situace s počty nakaženými a s přijatými opatřeními neustále měnila, tak jsme tu dobu zvládli. I tím, jak covid mnoho akcí položil, rozhodli jsme se vytrvat a využili jsme krizi jako příležitost. Výrazně jsme investovali do festivalu a odhodlal jsem se ke změně termínu festivalu z konce listopadu na září. Přemýšlel jsem nad tím už déle a covid to vlastně urychlil. Potvrdili jsme si, že září je perfektní termín pro podobnou přehlídku.
Nastavili jsme si také pravidla a kritéria, za které nejdeme, a vyplácí se nám to. Festival už je díky tomu nějakou dobu v černých číslech a každoročně nám roste návštěvnost. Po covidu znovu obnovujeme spolupráci se zahraničními přehlídkami, naším letošním partnerem bude London Design Fair, z čehož mám ohromnou radost. Posílili jsme důraz na podporu mladých designérů, umělců a zejména studentů.
S festivalem totiž rostou i designéři, kteří na něm začínali, jako například František Jungvirt, Dominika Petrtýlová, Anna Jožová, Vlastimil Šenkýř či Kristýna Mikolášková. Snažíme se s vystavujícími udržovat kontakt na přátelské bázi, nikoli na obchodní, protože s designéry spolupracujeme celoročně na projektech. Festival se posunul i tím, že během roku s nimi vytváříme různé kolaborace a nové kolekce. Snažíme se také udržovat při zemi a na nic si nehrát, ani si hrát nechceme. Řekl bych tak, že loňským rokem festival dospěl.
V poslední řadě bych zmínil, že nás posunula dopředu i spolupráce s módní přehlídkou We’re Next, která se zaměřuje na mladé talenty módního průmysl. Za festival se na oděvní design tolik nezaměřujeme a nechceme do něj zasahovat, takže se s We’re Next navzájem doplňujeme a sdílíme společné hodnoty a nápady.
Kam se česká designová scéna za posledních deset let posunula?
Za tu dobu se posunula neskutečně. Designéři pochopili, že pokud chtějí být opravdu úspěšní, tak je důležité být vidět a navrhovat něco zajímavého, protože jejich tvorba je jejich vizitka. Urodilo se také neskutečné množství designérů, celá nová generace těch, kteří ještě studují, nebo jsou čerstvými absolventy. Kromě skla, keramiky, šperku, grafiky či produktového designu se hodně posouvá i módní tvorba, pokud bychom se bavili jen o mladých talentech z českých škol.
Jde vidět, že designéři průběžně sledují, co vzniká u nás i ve světě, a jsou schopni přicházet s vlastními novými nápady. K tomu jim pomáhají i sociální sítě, díky kterým mohou vše sledovat v reálném čase a mají větší dosah.
Festival pak díky nabraným zkušenostem a díky odborné porotě kurátorů dokáže vyhledávat nové talenty a designéry, kteří mají talent i potenciál. To jde vidět například u výše zmíněných designérech, anebo i dalších, jako je Gréta Kušnírová, která v keramice využívá netradiční formy glazur, nebo Tomáš Kučera, který slibně pracuje s tavenou plastikou ve skle a navazuje tak jednu z tradičních českých sklářských technik.
Ještě bych doplnil, že česká designová scéna je rozhodně srovnatelná s tou zahraniční. V tom, co vzniká, nevidím žádné rozdíly. Zahraniční designéři jsou možná úspěšnější v tom, že získávají na své projekty větší podporu, a to i od státu. V Česku je pro umělce často složitější prorazit. Samozřejmě jak pro koho, u někoho úspěch přichází sám už při škole, u jiných se k němu musí pomoci.
Co bys doporučil začínajícím tvůrcům? Případně těm, kteří by se chtěli prezentovat na Czech Design Week?
Kdybych to vzal optikou festivalu, tak je pro nás důležité, aby nám tvůrci zasílali kvalitní prezentaci, kde už představí návrh toho, jak jejich výstavní instalace má vypadat. Důležité jsou také dobré produktové fotografie, abychom měli jistotu, že designér ví, co dělá, a ví, jak to chce prezentovat. Podle toho, jak je přihláška uchopena a zpracovaná, jde poznat, kdo se hlásí, zvláště u začínajících tvůrců, protože pokud nezvládají na začátek ani vlastní prezentaci, tak horko těžko pak zvládnou budoucí kariéru designéra.
Další věc, co bych doporučil, a setkáváme se s tím často, že i když má například student dobrou tvorbu, není nikde dohledatelný. Nemá webové stránky ani alespoň sociální sítě, zejména Instagram, a to pod vlastním jménem. Tím v dnešní době také ztrácí platformu, skrze kterou se může snadno prezentovat. Přitom zvláště u domén se často stává, byl jsem toho několikrát svědkem, že člověk, pokud už se stává známějším, tak mu někdo může vzít název webové stránky a pak se náročně a draze získává zpět.
Co bys popřál českému designu do dalšího roku? A co festivalu?
Popřál bych hlavně radost z tvorby a aby nebyli lidé skeptičtí a vnímali věci pozitivně. I covid jsme nakonec zvládli vnímat více jako příležitost, než jako katastrofu, která nás zdrtí. Jinak bychom se z toho sami zbláznili a nic bychom nezvládli.
Designérům bych tak popřál, aby byli hrdí na to, co dělají, a aby se nebáli jít do věcí, které ví, že jsou dobré. Měli bychom být v Česku hrdí na to, že máme lidi, kteří jsou schopni něco vymyslet a prorazit tím ve světě. Designérům bych tak popřál, aby se jim více dařilo vyrážet do světa, nejen na festivaly, a dostávat tak český design za hranice.
Možná bych jim také doporučil víc rozmýšlet cenotvorbu, aby do ni zvládali zahrnovat jak cenu samotné odvedené práce, tak také přidanou hodnotu, kterou vytváří.
Festivalu bych pak popřál, aby neztratil autenticitu a vědomí, že je tu hlavně pro designéry a pro začínající talenty, které objevujeme a kterým pomáháme. Jsou to základní pilíře festivalu, protože u podobných akcí je jednoduché pod vidinou hromady peněz sklouznout v kvalitě a dělat kompromisy.
Sami jsme rádi za komunitu designérů, kterou máme, a dál ji chceme rozšiřovat a objevovat nové talenty. Doufám tak, že letošní desátý ročník festivalu Czech Design Week bude minimálně opět žít oslavou mladého designu.
Kdyby tě život nepřivedl k festivalu designu, čemu by ses věnoval?
Asi bych se stále věnoval nějaké kreativní činnosti. Možná bych si založil reklamní agenturu a točil reklamy nebo fotil různé projekty, se kterými mám také zkušenosti. Věnujeme se tomu i v rámci festivalu a celoročně s podobnými projekty vycházíme ven. Skrze ně také spolupracujeme s různými firmami, jako je Triant, nebo s různými médii, pro které fotíme editoriály. Takže kdybych neměl festival, tak bych si asi založil reklamní agenturu.
Otázka na závěr, co děláš ve volném čase? Jezdíš na zimu do Londýna?
I ve volném čase se nedokážu oprostit o festivalu, takže nad ním neustále přemýšlím. Hodně jsem ale vysazený na hudbu. Když mě někdo potká na ulici, tak ví, že mám na uších sluchátka, a i když to může vypadat, že je ignoruji, tak jsem jen ponořený do hudby anebo nad nějakým nápadem. Navštěvuji často výstavy a galerie nebo chodím do přírody.
Snažím se samozřejmě také cestovat do zahraničí, rád se na víkend vypravím třeba právě do Londýna nebo Paříže a procházím si místní galerie a muzea. Každý rok si užívám Vánoce, kdy se snažím opravdu vypnout a plně si je vychutnat. Ale když chci opravdu relaxovat, tak si prostě pustím hudbu, nebo kvalitní film.